PEACEMAKERS na Blog.cz

Už jsem skoro zapomněl, jak se píše na blog... V posledních dnech trpím zvláště depresivními stavy. A taky se dost možná nesmírně nudím. Jo, už vím, čím to je... začaly prázdniny. A vlastně ještě jedna maličkost - precizně jsem si vykloubil koleno. Takže už doma trávím krásných 14 dní bez civilizace, zábavy a s mojí milou ortézou a dvěma odlehčenými kamarádkami berlemi (Kordula a Božena - Boženu poznáte podle toho, že vrže). Nerad zabíhám do podrobností, a tak vám popíšu, jak se to stalo.

To si takhle týden před oním accidentem kupuji za patnáctset lístek na festival Rock for people, začínám se těšit na prázdniny, plánuji oslavy osmnáctých narozek, raduji se ze života, dávám si highfive s pampeliškama, objímám každého koho potkám,... a vůbec netuším, že by se mi mohlo něco pokazit moje excelentně promyšlený plány. (FUCK)

Končí předposlední týden ve škole, nahoře Sluníčko, předemnou víkend a tak se na hodině těláku jednohlasně rozhodne, že půjdeme hrát odpočinkový frisbee. Růžový talíř lítá sem a tam a najednou se ozve "SKOČ PO NĚM, CHYŤ HO!" - mé absolutně neohrabané tělo s antisportovní myslí se dá do pohybu a nějakým záhadným způsobem se okamžitě po výskoku tragicky řítí k zemi. Dopad přímo na pravé koleno - hlasité lupnutí - pocit vykloubení a ukrutná bolest. Ležím a nikdo si mě nevšímá... až po chvíli. Běží ke mně tělocvikář a začíná mě hekticky zvedat z tartanu. Řvu na něj, ať mě nechá chvíli ležet - zaprvý jsem z gymplu, takže se na mě musí velejmně a zadruhý se mi chtělo kolabovat. Načež vznikla humorná situace, kdy jsem v křečích bolesti svíjejíce se na zemi táhnut do ústraní a zvedán i přes slovní odpor. Nakonec se to zdá v pohodě. Sice kulhám, ale jdu. Úspěšně jsem došel do šatny, sedl si a najednou koleno začalo kurevsky otýkat. Ale kurevsky. Nateklo do něj totiž 110 ml krve... Haha :D Ale protože jsem říkal, že nerad zabíhám do podrobností, zkrátím to. Prostě už jsem 14 doma, čtyřikrát mi z toho vytahovali krev a za dalších 14 dní jdu na mag. rezonanci. Fajné prázdniny. Alespoň od školy dostanu bolestné, které padne luxusní chlast, protože tyhle prázdniny si ještě vynahradím...

Číst to po sobě nebudu, takže tam možná budou chyby. Stejně to nikdo nečte... je to jen výplod chorého Fífy, který se prostě neskutečně nudí.

Ještě přikládám své umělecké pojetí té tragické události.

Fífovy prázdniny

Prokalit prázdniny,
vymetat fesťáky,
oslavit náctiny,
utratit zlaťáky.

Letošní plány
úspěšně v hajzlu,
jak ženský krámy,
snad si to majznu.

Hodina těláku,
růžový disk,
skoč po něm, čůráku,
byl to fakt risk.

Hrát frisbee před volnem
může jen psychopat,
vykloubit koleno,
dal bych si lopat
OU.

a mně se nechci nic psát, ha ha

Čtvrt hodiny jsem nemohl přijít na heslo... Mimochodem, máme výročí - rok a půl od založení :D. Průměrně jeden článek za jeden a půl měsíce. Tak... to by zas mohlo na další 3 měsíce stačit.

Hej vole Fífo, tři měsíce jsme se sem nepříhlásili :D

Juhů, máme se skvěle

.

.

.

Dnes (ostatně jako každý den) jsem zapnula internet a šla smazat e-mail o tom, kolik lidí přišlo na můj starý blog, kam jsem už asi rok nepsala, ale byla líná zrušit toplist. Jenže hned jak jsem otevřela schránku, zarazila jsem se... místo obvyklého jednoho mailu mi přišly dva. Ten druhý byl opravdu šokující. Už tři měsíce jsem se nepřihlásila (a tím pádem ani Filip) na peacemakers. Opravdu smutná zpráva. A jelikož jsem nechtěla, aby nám to tu smazali, tak jsem se překonala, vydolovala z paměti heslo a přihlásila se. Jak jednoduché! Také jsem byla rozhodnutá, že napíšu článek. A vidíte? Zatímco tady plácám, napsala jsem... ehm... odstavec! Jeden dlouhý odstavec. Překonávám se, no vážně. Jsem na sebe moc hrdá. Iks dé.

Za tu dobu, co jsme se nepsali se (aspoň myslím) nic zásadního nestalo. Byly týdny nudné i týdny opravdu hektické... Dokonce se poštěstilo, že jsme měli skoro každý pátek co dělat rovná se například, že Filip byl poprvé na Alfáči atakpodobně. Ty tři měsíce proběhly relativně v klidu, dalo by se říct, že úspěšně přežíváme školu atakdál...
Když tedy přeskočím vyprávění o všech údálostech, dostávám se k tomu hlavnímu... Myslím, že peacemakers jsou zpátky!

P.S.: Hned jak se mi do toho bude chtít, dám sem fotky z našeho ''nečinného'' období. A také změním(e) design.

Oh hell, tak tento článek jsem, prosím, psal 4 hodiny :).

Něco málo po osmé hodině večerní 28.9. se začali scházet šťastlivci, kteří se rozhodli jet na poznávací zájezd do Anglie. Všichni plní očekávání a zavazadel se kolem deváté začali hrnout do Lišky (autobus) a pár minut po deváté jsme vyjeli. Než jsme si ale stihli uvědomit, že jedeme, vyhRRRkl na nás se svým pronikavým "R" pan průvodce. Ti šťastnější při jeho slovech usnuli (nutno podotknout, že to bylo jen pár jedinců), ti ostatní se vztekali a prakticky celou noc nespali. Když už člověk zabral, po chvilce "spaní" ho nakonec stejně vzbudil průvodcův hlas: "opravdu nerad vás budím, jsou tři hodiny ráno, ..." Celý týden do nás hustil ty nejzákladnější poznatky (od prvopočátků Londinia, přes Stingovu matku [která byla kadeřnicí], až po neuvěřitelné poznatky typu: "právě se vracíme do České Rrrepubliky"). Každopádně šlo vidět, že přetýká vědomostmi a tato práce ho převelice baví.

Po krušné noci, kdy jsme přejížděli přes Německo, Francii a Belgii, jsme nakonec dopoledne dojeli do francouzského přístavu Calais a odtuď jsme trajektem přepluli přes kanál La Manche do anglického přístavu Dover. Už tady jsem si všimnul rozdílu mezi Francií a Anglií. Vypluli jsme ze špinavého francouzského přístavu (kde se linul pach ze záchodků téměř až k autobusu - a že byl daleko) a za hodinku jsme připluli do nádherně čistého, v obzoru lemovaného křídovými útesy jižního pobřeží, přístavu anglického... Ještě bych se rád vrátil k trajektu. Jedinnou naší činností bylo maximální zewlování... Jedli jsme, koukali na pohádky, nakoupili The Times (kde jsem si prohlížel obrázky) a pozorovali z okýnka ubývající Calais. Sotva zmizel, objevil se Dover. Co mě na trajektu vyloženě sra... iritovalo - nebylo se jak dostat někam, kde by byl pořádnej výhled na moře. Jedinným takovým místem byl takový... plácek na boku, kde jste hledali škvíru mezi záchrannými čluny a podinou směsí trubek připomínající varhany.

Když jsme dopluli do Doveru, zjevily se už zmiňované čistě bílé křídlové útesy. Vyčerpaní z cesty jsme si šli "odpočinout" při výšlapu na hrad v Doveru (pro mě spíš trest). Vlastně ne na hrad, nýbrž v hradu. Byl postaven lehce do kopce a byl maximálně rozlehlý, but beautiful! Odtamtuď si pamatuji dosti skromný trůn anglických králů, což mě dost překvapilo a hlavně absolutně nádherný výhled na pobřeží a zamotaný výhled z přístavu...

Aby toho ten den nebylo málo, projeli jsme se busem ještě do Canterbury. Město s ohromnou katedrálou a množstvím typických malých anglických uliček obložených obchůdkama a kavárnama, kde jsme dostali první rozchod. Někteří (zřejmě podle čichu) intuitivně běželi rovnou k McDonaldu, někteří šli nakupovat do etnoobchůdků, někteří šli na kafe a někteří se rozplývali v červeném obchodě nad tolika věcmi s britskou vlajkou! Jen škoda, že jsme u památek strávili úplně stejně času, jako u věcí méně známých a nezajímavých. Taky jsem čekal, že to tam bude dražší... třeba takový Cheesburger tady za dvacku je tam za libru (přepočítejte si sami...).

Ten den, ač ne podle plánu, jsme už přespávali u rodin. Sraz s nimi byl na hřbitově, což ve mě vzbuzovalo celkem podivný dojem. Konkrétně nás se navíc ujmula postarší dáma celá v černém, která byla dosti nekomunikativní. Jeli jsme nekonečně dlouho, furt jsme zatáčeli. Jeli jsme dokonce I lesem. Začínal jsem se o sebe bát! "Kdyby nás tam někde zavraždila, nikdo by nás nikdy nenašel!" konstatoval můj spolubydla. To mě velice uklidnilo.
Nakonec se ale ukázalo, že nebude zas tak špatná. Postupem dní se v jejím domě začal oběvovat nejprve syn, poté pes a nakonec I manžel! První den jsme k večeři dostali, tuším ... těstoviny (?) s nějakou omáčkou(?). A pak jsme šli spát ... Tím končí druhý den.

Třetí den začal pravou nefalšovanou anglickou snídaní. Cornflakes, suchý toast na přikusování a hlavní toast namazaný máslem. Kafe a čaj s mlíkem. Když jsme přijeli na hřbitov, všichni už si sdělovali zážitky z rodin. Nasedli jsme do busu a vyrazili směr univerzitnímu městu Oxford! Okrajově jsme si to tu prošli a co nás mrzelo nejvíc - že nám byla ZAMÍTNUTA prohlídka jídelny, kde se natáčel Harry Potter. Smutné. Byli jsme ovšem nadšeni z anglických vrat, kudy projdou vždycky maximálně dva lidi. Všichni jsme se vyfotili u jedné z budov Bodleian Library a běželi dál. Oxford jsme na můj vkus prolítli až moc rychle.

Zato jsem si ale užil megaprohlídku Blenheim Palace, kde se narodil sir Winston Leonardo Spencer-Churchill. Nejvíc si to ale určitě užil mr.Kirk, který, jak říkal, Churchilla obdivuje. Dokonce si o něm koupil knížku. Prošli jsme si grandiózní interiér a pak jsme dostali dost dlouhou dobu na prohlídku celého objektu. Prošli jsme si nádherné zahrady plné soch a fontán, dali jsme si drahé, ale dobré kafe a někteří si ještě navíc stihli zaject vláčkem do bludiště udělaného ze živého plotu.

Dalším cílem byl Stratford upon Avon - známý jako rodiště Williama Shakespeara, kde jsme se mrkli na jeho pomník, sochy osob z jeho děl, u kterých vznikly opravdu geniální fotografie :-), jeho rodný dům - který ale není originální, dnes je pouze kopií, protože ten pravý, Shakespearův, shořel v 17.století. A mekáč. Ten nejnádhernější, malilinkatej mekáč. Opravdu mne uchvátil!

Tento den jsme nespali u rodin, nýbrž v hotelu typu Formule 1, kde jsme potkali fajn lidi ze Slovenska! Večer jsme se šli projít do města (I když jsme dostali radu, abychom do města moc nechodili, protože zde řádí gangy), kde jsme narazili na fajn irskou knajpu s fajn irama. Všechno bylo fajn. Fajn. Při dalším postupu městem jsme potkali skupinku studentů z nějaké univerzity, kde jsme jim pomáhali natáčet nějakou studentskou práci. Další dění už snad ani nestojí za zmínění... :-)

Čtvrtý den byl zasvěcen hlavně katedrále v Coventry a hradu ve Warwicku. Začnu tedy tou katedrálou. Abych to uvedl na správnou míru, v Coventry jsou tyto katedrály dvě. Jedna, ta starší, byla vybombardována během druhé světové války. Proto se rozhodli postavit o kousek dál novou. Moderní. Pro mě to je vrchol nevkusnosti a hnusu. Žádnou odpornější jsem nikdy neviděl. Strohý "nábytek", stěna vyplněná sklem, stěna, kde se střídalo sklo/beton, stěna, na které je obrovské plátno, a něm vyzobrazené Panna Marie...

Po navštívení této ... zrůdy... jsme měli rozchod. My jsme konkrétně zamířili do nedalekého Starbucksu a pak do automobilového muzea, kde mě velice zklamala simulace nejrychlejšího auta na světě.

Všechno ovšem nahradil zbytek dne na hradě ve Warwicku! Nádherný, vyloženě pohádkový hrad, kde se natáčelo velké množství filmů. Prohlídli jsme si sokolnictví, pak jsme stoupali po hradbách a věžích, zírali na střílení z toho obrovského stroje, co háže kameny, na jehož název si právě nemohu vzpomenout, dávali pávům, kachnám a všelijakým podobným havětím jídlo z rukou a nakonec se nacpali pravým anglickým fish'n'chips. Večer jsme opět přespávali v rodinách.

Konečně Londýn! Vystoupili jsme z autobusu přímo v City of Westminster, kde se vám zjeví ten nejpřenádhernější pohled na světě. Na jedné straně máte London Eye, na druhé Parlament s legendárním Big Benem. Na začátku jsme si stoupli přímo pod největší ruské kolo na světě, poté přešli přes Temži k Parlamentu a slyšeli zvonit typickou melodií Big Ben. Absolutně mě nadchnulo Westminsterské opatství a samozřejmě Buckinghamský palác - sídlo Her Majesty. Pak už jsme mířili směrem k pověstnému Tralagarskému náměstí. Vylezli jsme si na obří lvy, které jsou součástí Nelsonova sloupu. Zkoukli, jak vypadá národní galerie a o kousek vedle Kanadský dům. Pak jsme dostali snad ten největší rozchod. Takže jsme si prošli Soho, kde jsme narazili na ty nejstylovější english shops... Za zmínění stojí jeden s plakátama, plackama, knihama, komiksama, časopisama, podtáckama, taškama, kalendářema, ... kde jsem se jednoduše cítil jako v ráji. Cestou jsme se dostali na Piccadilly Circus s obřími reklamami, přeplněnou lidmi a spoustu divadly. Sraz jsme měli nakonec u British musem, kde jsme spáchali hromadnou fotku.

Náš druhý a zároveň poslední den v Londýně byl opět nabitý. Prošli jsme si celý Greenwich, projeli se Londýnským metrem, který zahrnoval I nadzemní dráhu přes Docklands mezi mrakodrapy až do City of London. Šli jsme kolem Bank of England, která nemá kvůli bezpečnosti okna až ke katedrále svatého Pavla. Přešli jsme Temži směrem k Tate Modern, kde jsme se bohužel nezastavili :(, škoda, že bylo tak málo času. Šli jsme podél Temže, kolem HMS Belfast a radnicí k Tower Bridge, který jsme přešli a vstoupili do Toweru. Tam jsme dokoupili poslední suvenýry, šli naposled do londýnského Starbucksu a už mířili zpět k Temži na loď, se kterou jsme po Temži pod Tower Bridge dopluli zpět do Greenwiche. Tam jsme se doplnili zásoby do autobusu a pak už vyjeli směr Czech Republic.

Večer jsme projeli stísněným vagónem Eurotunelem

Poslední den jsme se unaveni a plni zážitků vrátili zpět k budově našeho milého gymnázia a byli jsme nuceni ukončit ten krásný anglický týden. Po cestě jsem poznal dost lidí a bylo to prostě fajn. :-)

Helou, mí milí! :)

Dlouho jsem se neozval, já vim.. ale, víte.. :D Málo času, nechuť psát - znáte to, ale abych se do toho zas nějak dostal, tak vám se aspoň zkopíruju článek z MF Dnes, na kterém jsem se taky podílel ;).

Abych to teda ještě upřesnil - byl jsem s lidma ze školy na gymso tripu po střední Anglii. Svůj vlastní názor o celym tripu a prostě to, co není v tomhle článku - vám napíšu v druhý části seriálu "Sokolovští gymnazisté poznávali Londýn a střední Anglii " :D

Většinu nocí studenti přespávali v anglických rodinách, kde si mohli procvičit jazykové schopnosti nebo třeba povečeřet některá tradiční jídla. Záleželo ovšem na štěstí při rozřazování. "V hostitelské rodině jsem se cítil jako doma. Nechtěli po nás žádné domácí práce a snažili se být milí a přívětiví. Komunikace s panem Huntem nebo s paní Huntovou však probíhala hlavně cestou autem k autobusu," podělil se o své zkušenosti student 2. D Václav Slabyhoudek.
"Paní, která nás ubytovala, nebyla ze začátku příliš komunikativní, ale když jsme jí obdarovali becherovkou, tak se pak vše zlepšilo," prozradil Filip Titlbach rovněž z 2. D.
Program byl nabitý. Studenti navštívili hrad Dover, gotickou katedrálu v Canterbury, univerzitní městečko Oxford či třeba Blenheim Palace - rodiště Winstona Churchilla.
"Blenheim Palace byl strašlivě rozlehlý, na projití všech expozicí a přilehlých lokalit by člověk potřeboval alespoň týden. Každopádně mě ale zaujala lehce děsivá expozice s oživlými voskovými figurínami a interaktivní projekcí. Krásné byly růžové zahrady v blízkosti paláce," uvedla studentka 8. A Štěpánka Tupá.

Dalšími zastávkami na cestě po Británii byl středověký hrad Warwick, vybombardovaný chrám v Coventry a rodiště Williama Shakespeara - Stratford upon Avon. Celé dva dny byly věnovány Londýnu, kde studenti stačili zhlédnout například parlament s proslulým Big Benem, Buckinghamský palác, most Tower Bridge,Westminster Abbey, British Museum a mnohé další památky.
"Doufám, že se vám exkurze líbila, a myslím, že se do Anglie určitě ještě sami v budoucnu podíváte," zakončila slovy zájezd jeho organizátorka Milena Vaňková.
MICHAELA ČERMÁKOVÁ, studentka 4. C

"Byl to můj sen, podívat se někdy za malou louži... Konečně se mi to splnilo. Bylo to víc než vydařené. Počasí nádherné, výborná společnost -co víc si přát? Jediným negativem byla snad sáhodlouhá cesta, kterou jsme museli autobusem absolvovat," takhle shrnul sedmidenní zájezd do Anglie student sokolovského gymnázia Filip Titlbach.
Zdlouhavý noční přejezd kontinentální Evropy snad studentům vykompenzoval příjemný pobyt na větrné palubě trajektu s výhledem na charakteristicky bílé doverské útesy. Hrad Dover byl také prvním místem, které jsme organizovaně navštívili, a stal se tak předzvěstí spousty nezapomenutelných zážitků.

Téhož dne na nás ještě stihla dýchnout atmosféra dějiště Chaucerových Canterburských povídek - ať už při prohlídce katedrály či později při procházce historickým centrem města. Přejezd do Londýna se pak pojil s lehkou nervozitou kvůli noclehu v hostitelských rodinách, v naprosté většině případů se ale ukázala jako zbytečná. "Pan Edwards byl strašně příjemný člověk, který nás vzal na procházku se psem a dokonce se s námi i houpal na dětských houpačkách," usmívala se Míša Čermáková, studentka čtvrtého ročníku. Další den nás čekalo univerzitní městečko Oxford s tradičními colleges a překvapivým množstvím jízdních kol upoutaných k zábradlím, lampám i jen tak opřených o zeď -že by studentská tradice? Kdoví...

Trochu z jiného soudku byl rozlehlý Blenheim palace, který mimo jiné nabídl interaktivní expozice i dechberoucí zahrady. Poté naše kroky směřovaly do shakespearovského Stratfordu a navečer už do méně romantického hotelu v Coventry. I toto město nám nakonec ukázalo svou krásnější část, i když trochu pošramocenou: impozantní katedrála byla za války částečně vybombardována. Pro velkou část studentů měl ale vrchol zájezdu teprve přijít. "Pohádkový hrad Warwick mě ohromil úžasnou středověkou atmosférou. Překvapilo mě, jak byl v zachovalém stavu. Není divu, že jsem si ho pamatovala z historických filmů," řekla Míša Čermáková. Nebyla jediná, koho hrad uchvátil.
O to větší byl ale poté kontrast s londýnskou realitou. Ta je vlastně sama o sobě plná kontrastů: panorama parlamentu a Londýnské oko, Westminsterská katedrála a stany demonstrantů proti válce v Iráku, davy vymóděných turistů s drahými fotoaparáty a doufající bezdomovci.
"Kromě památek v Londýně se mi asi nejvíc líbily obchody pro turisty, kde se dá sehnat cokoliv s britskou vlajkou," vzpomněla si Jana Boukalová. Kolem mnoha památek a muzeí jsme kvůli nedostatku času jen proběhli, naopak typická místa jako Chinatown, Trafalgar Square nebo Covent Garden jsme si mohli užít dosyta - a to jsme také udělali.

Poslední dva dny odnesla Temže a na zpáteční cestě přišlo na řadu rekapitulování. Co studenti nejvíce ocenili? "Pobyt v rodinném prostředí byl inspirující. Stejně jako usměvaví manželé, u nichž jsem bydlel," uvedl student třetího ročníku Roman Nguyen. Další student Jakub Ličko dodal: "První, co mě napadne, je úžasný přístup obou profesorek i s lektorem, tak pozitivní jsem nečekal. Výlet po Anglii ve mně zanechal krásné pocity a vzpomínky."

Bye!

obsah neznámý